Biopaliva frčí (nejen) v Čechách již více než sto let – DÍL PRVNÍ

Málokdo dnes ví, že první motory pro pohon automobilů byly zkonstruovány pro pohon na biopaliva. Rudolf Diesel představil v roce 1898 v Paříži motor na olej z burských oříšků, a kdyby se díky svým známým nestal později akcionářem ropné společnosti, kdo ví, na co bychom dnes jezdili. Rostlinný olej se přesto používal až do roku 1920. Henry Ford zase sestavil motor na etanol z kukuřice.

Historie biopaliv je ovšem mnohem delší. Používala se v podstatě až do doby, kdy se masově začalo těžit uhlí, ropa a zemní plyn. Zemědělská výroba odjakživa sloužila nejen k zajištění potravy pro lidi, ale i k produkci krmiva pro koně a skot. Osobní a nákladní doprava zprostředkovaná koňmi a voly měla jediný zdroj energie a ten pocházel ze zemědělské výroby. Pohyb panských kočárů, dostavníků, formanských vozů a koněspřežných železnic byl tedy již od pradávna poháněn agropalivy – obilovinami, pící a dalšími produkty zemědělství.

Nejvýznamnějším zdrojem energie pro průmysl bylo až do poloviny 18. století dřevo, ze kterého se vyrábělo dřevěné uhlí. Masová těžba dřeva způsobila dokonce jeho kritický nedostatek a odlesnění krajiny. Drancování lesních porostů skončilo poté, co se v druhé polovině 18. století začalo ve větší míře těžit uhlí. Souviselo to s vynálezem a dalším rozvojem parního stroje. Zatímco v průmyslu našel parní stoj velmi široké využití, pro pohon prvních modelů automobilů se ukázal jako ne příliš vhodný. K dalšímu rozvoji automobilismu mohlo tedy dojít až po vynálezu vznětového motoru v druhé polovině 19. století.

Nástup ropy

Vznik spalovacího motoru a vývoj automobilů vyvolal další fenomén – potřebu kapalného paliva. Jak už bylo zmíněno, první motory byly zkonstruovány pro pohon na obnovitelné zdroje. Nicméně soustavný rozvoj techniky umožnil v průběhu 19. století i těžbu ropy.

Tu, na rozdíl od biopaliv, která se musela vypěstovat, stačilo vytěžit, upravit a dopravit na místo určení. V počátcích nikoho nenapadlo, že jednou nastane problém s její dostupností, protože vznikající těžební a chemický průmysl neřešil politické a finanční problémy. Zabýval se čistě rozvojem techniky těžby a zpracování ropy na benzin, petrolej, mazací oleje, parafin a další produkty zpracovávané v chemickém průmyslu. Benzín byl tehdy vnímán víceméně jako odpad při výrobě petroleje, kterým se svítilo, čemuž odpovídala i jeho cena.

První republika a palivo dynalkol

V Československu se začal líh používat k pohonu zážehových motorů ve formě dynalkolu už v roce 1922. Dynalkol byla směs 50 % kvasného lihu, 30 % benzenu a 20 % benzínu.

Dobré zkušenosti s provozem

motorů poháněných dynalkolem a vysoká úroveň zemědělství s jistou mírou nadprodukce pak umožnila vznik zákona o povinném mísení lihu s pohonnými látkami, č. 85 Sb. ze dne 7. 6. 1932 a vládního nařízení č. 127 Sb. ze dne 22. 7. 1932. Tento zákon stanovil povinnost přimíchávat do veškerého klasického benzinu 20 % lihu.

V roce 1937 byl objem výroby kvasného lihu přes 1 milion hektolitrů, 903 zemědělských a 59 průmyslových lihovarů zaměstnávalo 24 842 pracovníků a odebíralo zemědělskou produkci z 659 972 hektarů půdního fondu. Používání lihobenzinových směsí u nás zaniklo až v roce 1950, kdy byl zákonem č. 63/1950 zrušen lihový monopol a vznikla řada vyhlášek a norem, které upravovaly oblast výroby a oběhu lihu.

Období po druhé světové válce a éra ropy

Po druhé světové válce ustoupil líh do pozadí. Nastoupil prudký rozmach těžby ropy, který trval až do sedmdesátých let, kdy přišly dvě ropné krize – ta první mezi roky 1973–1974 (arabské ropné embargo) a druhé v roce 1978–1979 (Iránská revoluce). Země OPEC, kontrolující majoritu nad ropnými zdroji, redukovaly dodávky a zvýšily ceny. Ve Spojených státech si tehdy plně uvědomili svoji závislost na cizích zdrojích – a od této doby rozvíjí i výzkum v oblasti aplikace bionafty a bioetanolu.

Do Československa se ropa přepravovala z různých zemí v železničních jímkách až do roku 1962, kdy zahájil provoz ropovod Družba. Ten vedl ze SSSR do Slovnaftu Bratislava a v roce 1965 byl prodloužen až do Litvínova. Ropovod byl propojen s nově postavenou rafinerií v Kralupech. V 90. letech došlo k postavení další větv

V období existence komunistické východní a demokratické západní Evropy se zdála být myšlenka na nedostatek zdroje ropy iluzorní, protože naše rafinerie zpracovávaly zhruba dvojnásobek naší spotřeby paliv a masivní investice do lepšího využití problémových ropných frakcí (propan, butan, hydrokrak a další) vytvářely záruku energetické bezpečnosti státu. Až v letech 1990–1991, kdy klesl objem zpracované ropy na třetinu, a cena ropy hýbala ekonomikou všech podnikatelských subjektů, začaly vznikat pochybnosti o volbě zdrojů energie a nastalo přehodnocování celkové koncepce energetické bezpečnosti státu.e ropovodu IKL – Ingolstadt, Kralupy, Litvínov, kterým k nám proudí ropa z Norska.

Pád komunismu a nová éra biopaliv v ČR

Krátce po ukončení vlády jedné strany se dlouholetý boj za soběstačnost ve výrobě potravin změnil na obtížně řešitelný přebytek produkce. V té době se v mnohém navazovalo na předválečné tradice a podobně tomu bylo i v oblasti řešení výrazného nadbytku produkce obilovin – jednalo se o zhruba 1,2 milionů tun ročně. Znovu tak ožila myšlenka výroby bioetanolu a jeho použití k nastavení benzinu a motorové nafty.

Pokračování ve středu… 

Jiří Trnka